V 70-tých letech 20.století však přichází obrat a poptávka po přírodních materiálech začíná rapidně vzrůstat. To způsobuje obnovení těžby na ložiskách v Hrubé Vodě, Svatoňovicích a ve Svobodných Heřmanicích. V 90-tých letech se rozběhly průzkumné práce v nových lokalitách ve Velké Střelné, Jakartovicích, Nových Oldřůvkách, Klokočově a Svobodných Heřmanicích, ovšem práce zde byly prakticky všude v brzké době ukončeny.
Z činných dolů tak po roce 1994 zůstaly pouze závody ve Starých Oldřůvkách (Lesní Zátiší), Nových Těchanovicích (důl Lhotka), Svobodných Heřmanicích a důl v Hrubé Vodě. Celorepublikový útlum těžby nerostných surovin se projevil i v oblasti těžby štípatelných břidlic. Dochází k uzavření provozu v Hrubé Vodě, v roce 2003 je ukončena těžba na ložisku Lesní Zátiší u Svatoňovic. V současné době tak v provozu zůstává pouze důl ve Lhotce u Nových Těchanovic a těžba odpadní břidlice ve Svobodných Heřmanicích. Ta je získávána z haldy bývalého povrchového dolu, a po zpracování je dále používána rozemletá na břidlicové šupiny k posypu lepenek nebo umělých střešních krytin.
Z dolů v okolí Budišova nad Budišovkou se zaměřím podrobněji na Důl Lesní Zatiší u Svatoňovic (známější pod názvem Břidlicvový důl Staré Oldřůvky), který jsem osobně navštívil ještě v době jeho běžného provozu. Vlastní důl se nachází asi 3 km jižně od Budišova nad Budišovkou v údolí Budišovky v lokalitě Lesní Zatiší. Toto pojmenování vzniklo od původního označení výletní restaurace Waldfrieden, která v těchto místech stávala. Těžba pokrývačských břidlic tu byla zahájena v druhé polovině 19. století někdy kolem roku 1835. Nejprve povrchově a v krátkých štolách, později pak hlubinným dolem. Důl vlastnily němečtí obyvatelé až do konce II.světové války. Po odsunu německého obyvatelstva těžba ustala a k jejímu opětovnému obnovení došlo až v 70-tých letech 20.století. Tehdy po zvýšené potávce související s návratem k přírodním materiálům došlo k modernizaci a rozšíření dolu. Kvalita zdejší břidlice je hodně vysoká a i dnes lze zde těženou břidlici spatřit na řadě významných památkách. Třeba v samotné Praze pokrývá střechu Národního divadla nebo Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. Obnovená těžba trvala až do roku 2003, kdy byla v souvislosti s celorepublikovým útlem hornictví a snižujícím se odbytem zastavena. Veškerá zařízení dolu bylo zlikvidováno nebo později rozkradeno a skončilo v železném šrotu.
Vlastní důl je tvořen dopravní štolou o délce cca 1000 metrů, se kterou paraleně vede druhá štola. S tou je vzájemně spojena několika překopy. Dále se tu nachází několik dobývek, těžebních komor a uniková štola vybavená lezním oddělením. Břidlice jako taková se získávala odstřelem a její výtěžnost pro štípání byla jen 10 až 20%. Zbytek tvořila odpadní část jež zůstávala uvnitř štol a ukládala se do tzv. zakládek. Na povrchu a v dopravní štole fungovala svého času důlní úzkorozchodná dráha o rozchodu 600 mm. Jednokolejná trať byla na několika místech opatřena dvoukolejnými výhybnami. V dobývacích komorách pak doplněné o otočné výhybky. Dopravu na dráze v posledních letech provozu zajišťovala důlní lokomotiva BND 30 spolu s důlními hunty. Nakládka břidlice na čelbě a v dobývacích komorách se prováděla pomocí vzduchem poháněných lžícových nakladačů. Manipulace s břidlicovými bloky se prováděla převážně ručně. Dnes po tomto systému na povrchu prakticky nelze nalézt žádné stopy vyjma několika pohozených dřevených povalů. Ve štolách pak lze nalézt izolované torzo tohoto systému. Ke konci provozu pracovalo v dole okolo 20-ti pracovníků. Posledním vlastníkem dolu se stala společnost SLATE B.D.S.O. a.s., která důl provozovala od roku 1995 do roku 2003. Ta též umožňovala pro případné zájemce možnost prohlídky dolu. Za jejího působení sice došlo ještě k rozšíření systému o nové dobývací pole severního směrného ložiska, to však již nebylo dotěženo. Těžba zde definitivně ustala v průběhu roku 2003. Jak již bylo uvedeno, po skončení provozu docházelo a dochází k silné devastaci důlního objektu jak na povrchu tak pod zemí. Dnes si lze již jen ztěží vybavit jak vypadal vlastní povrchový areál dolu. Provozní objekty štípárny, skladů a správní budovy jsou v rozvalinách a až nebývale rychle mizí. Vzpomínku na jeho činnost lze nalézt v v expozici místního muzea břidlice v Budišově nad Budišovkou. Filmové záběry činného dolu jsou pak zachyceny v televizním seriálu Za svědky minulosti natáčeného Českou televizí Ostrava v roce 1986 - epizoda CESTY ZA KAMENNÝM SLUNCEM.
Následují snímky z mých návštěv v roce 2001 a 2010. Jak je patrné, za tu dobu se toho mnoho změnilo a místa jsou téměř k nepoznání. První snímek ukazuje stav v srpnu 2001, druhý pak současný stav v červenci 2010.
Celkový pohled na venkovní areál dolu s úzkorozchodnou dráhou - srpen 2001
Odvratná kolej na odval za štípárnou s vozíkem starší konstrukce - srpen 2001 ...
... a stejné místo v červenci 2010
.
.
Objekt rotačního výklopníku na konci kolejového systému - srpen 2001
Dvoukolejná trať k rotačnímu výklopníku - srpen 2001 ...
... a v červenci 2010
Rozvětvení kolejiště mezi dopravní štolou a štípárnou (bílý objekt v pozadí) - srpen 2001 ...
... a červenec 2010
Důlní vlak břidlicového dolu v celé své kráse. BND 30 coby jediný provozní zástupce lokomotiv zdejšího kolejového systému - srpen 2001 ...
... a stejné místo v červenci 2010
BND 30 na nádvoří dolu Staré Oldřůvky - srpen 2001
Venkovní kolejiště dolu Staré Oldřůvky. Vlevo kolej ke štípárně, rovně odstavná, vpravo koleje k výklopníku - srpen 2001 ...
... a v červenci 2010
Kolej do dopravní štoly. Vpravo objekt dílen a skladů. Zcela vlevo na návrší objekt správy dolu - srpen 2001 ...
... a červenec 2010
Vjezd do 1000 metrů dlouhé dopravní štoly - srpen 2001 ...
a červenec 2010
Stav dopravní štoly v roce 2010 dokumentují následující snímky. Kolejivo, výztuže, elektroinstalace, vzduchotechnika - to vše je nenávratně pryč. Ve štolách přibývá vody, klenba se místy hroutí, některé části štol jsou již zavaleny...
.
Text a foto Michal Boček
Žádné komentáře:
Okomentovat