Lesní dráha Anneberg velkostatku Velké Losiny

Vzniku této gravitační lesní dráhy předcházel rozsáhlý polom lesního porostu po velkých bouřích ve dnech 5.-7.10.1897 v revíru Anneberg (dnes osada Annín) v údolí Hučivé Desné a na náhorní plošině mezi vrchy Černá Stráň a Polom. Rozsah kalamitního dřeva čítal odhadem až 80 000 plm dřeva. Malou část, odhadem 11 000 plm se z nižších partií Červené a Klínové hory podařilo odtěžit během zimních měsíců sáňkováním ze svahů na údolní silnici a dále na sklad v Koutech. Po silnici pak byla kulatina odvážena na pilu a železniční stanici v Petrově nad Desnou. Komplikovaná situace všem nastala s odtěžením rozsáhlého polomu na náhorní plošině v nadmořské výšce přes 1000 m, kde v té době neexistovala žádná zpevněná silnice. Proto se přistoupilo k projektu výstavby dočasné gravitační lesní železnice o rozchodu 700 mm, jež by nejstrmější svah v údolí Poniklého potoka překonávala pomocí soustavy tří svážnic. S výstavbou se započalo v roce 1898 a na jaře 1899 se dopravní systém uvedl do provozu. Ten zahrnoval vlastní systém etáží a svážnic na svahu v údolí Poniklého potoka a navazující údolní trať o délce 3,2 km směřující k osadě Annín až do míst, kde se připojuje tzv. Knížecí cesta od Přemyslova. Vozový park tvořilo 30 vozíků, provoz obstarávalo 42 mužů a k dopravě vozíků bylo k dispozici 6 koní. 

Soustava svážnic zahrnovala 3 na sebe navazující svážnice o proměnném sklonu 30 až 70 %. První začínající u toku Poniklého potoka měla délku 240 m a sklon 40 %. V horní části byla asi 120 m dlouhou spojovací kolejí připojena ke druhé svážnici. Ta měla sklon 70 % a délku 200 m. Se třetí svážnicí ji spojovala 200 m dlouhá trať. Samotná 3.svážnice měla délku 220 m a sklon 30 %. Na tuto svážnici bezprostředně navazovaly postranní etáže sloužící pro odtěžovaní kalamitní plochy o celkové délce 9,6 km. Za dobu existence dráhy tu bylo tímto systémem dopraveno ke zpracování cca 20 000 plm dřeva. 
Svážení kalamitního dřeva skončilo v roce 1901 a veškeré vybavení lesní železnice bylo demontováno a přemístěno na nedalekou stabilní soustavu svážnic na úbočí Černé Stráně.

Pokud se dnes vypravíme do terénu za pozůstatky této dráhy, bude třeba směřovat do vyšších partií v údolí Hučivé Desné a Poniklého potoka. Zvláště v údolí Hučivé Desné je pozůstatků velmi poskrovnu. Značnou zásluhu na tom má zvláště silná bouře ze dne 1.6.1921, kdy v oblasti napršelo extrémní množství srážek. Povodňová vlna a značné sesuvy nasycené zeminy značně přetvořily údolní partie a vzaly s sebou i těleso dráhy. Co nezničila voda pak smazala výstavba údolní cesty. Narazit tak lze pouze na krátký fragment dochovaného náspu nad soutokem Poniklého potoka a Hučivé Desné. Podstatně lépe je těleso zachované a v terénu velmi dobře patrné na úbočí Klínové hory v podobě náspů a zářezů ohraničené toky Hučivé Desné a Poniklého potoka. Pasáž v okolí Poniklého potoka přetvořila voda do stavu, že těleso zmizelo zcela beze stopy, což platí i o tělese první svážnice. Její existenci pohltily četné sesuvy svahů a kamenná laviniště po bouřích roku 1921. První zřetelné pozůstatky soustavy svážnic lze nalézt až na vrcholu I.svážnice. Dochovalo se zde 120 m dlouhé těleso spojovací tratě mezi I. a II.svážnicí. Na něj pak navazuje samotná II.svážnice jež se zachovala ve velmi dobrém stavu v celé svojí délce. Spojovací trať mezi II. a III. svážnicí se sice též dochovala, ale ve vzdálenějších partiích zaniká ve vzrostlém porostu a sesuvech zeminy. III.svážnice není pro neprostupný terén patrná což ostatně platí i pro většinu etážových přísunových tratí. Terén je silně nepřehledný a pro mladý porost i neprůchodný.      

.

Putování po pozůstatcích lesní železnice v údolí Hučivé Desné zahájíme v místě, kde se k údolní silnici připojuje tzv. Knížecí cesta. Zde se nacházel sklad dřeva a měla tu svůj začátek údolní trať dočasné lesní dráhy. Velká voda a stavba údolní silnice zcela smazaly stopy po drážním tělese.

Křižovatka lesních cest na rozcestí u Poniklého potoka. V těchto místech sice dráha nikdy nevedla (ta byla trasována více vpravo v lesním porostu), ale uvádím to zde jako důležité orientační místo. My budeme pokračovat nejprve po cestě vpravo za pozůstatky do údolí Hučivé Desné. Do údolí Poniklého potoka se poté dostaneme po úbočí Klínového hory přímo po drážním tělese.

Za rozcestím na Poniklém potoku, proti proudu Hučivé Desné, se vpravo od cesty nachází fragment drážního tělesa v podobě několika desítek metrů dlouhého náspu. Ostatní stopy bezezbytku v průběhu let zanikly.

.

Násep je jediným dochovaným torzem po údolní trati při toku Hučivé Desné.

.

Dráha kopírovala tok Hučivé Desné po jejím levém břehu. Dnes tu vede zpevněná lesní cesta.

V místě, kde se údolí znatelně rozšiřuje se nacházel na trati ostrý oblouk, pomocí něhož se drážka otočila takřka o 360° a začala vyrovnaně stoupat po úbočí Klínové hory do údolí Poniklého potoka.

Jen pár desítek metrů od cesty lze v lesním porostu nalézt dosud velmi dobře dochované drážní těleso.

Střídají se tu náspy a zářezy včetně úseků zpevněných kamennou rovnaninou.

.

.

.

Vzhledem od doby snesení kolejového svršku, je těleso stále v dobrém stavu. Stačilo by "jen" položit kolejnice ...

.

Pravotočivý oblouk drážního tělesa v nejhlubším zářezu na tomto úseku trati. Zaroveň tímto opouštíme údolí Hučivé Desné a dostáváme se do údolí Poniklého potoka.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

V místě, kde se těleso přibližuje k údolní silnici těleso končí. 

Za silnicí je těleso beze zbytku zlikvidované. Velkou měrou se na tom podílela voda Poniklého potoka, který čelí častým povodňovým stavům.

Blízké okolí Poniklého potoka je často přetvářeno rozvodněným živlem o čemž svědčí třeba rozsáhlé stopy u Poniklého vodopádu po zářijových povodních v roce 2024. Nezůstal tu jak se říká takřka kámen na kameni.

S vodou souvisí i rozsáhlé sesuvy půdy na okolních svazích se vznikem velkých kamenných lavinišť. Jedno takové se nachází i v místě někdejší I.svážnice. Její trasování tak lze v terénu jen odhadovat.

Jiná situace je na první spojovací trati mezi I. a II.svážnicí. Zde je dosud krásně patrné spodní těleso. Pohled od horní stanice I.svážnice k dolní stanici II.svážnice.

A opačný pohled k horní stanici I.svážnice. 

V samém závěru se těleso znatelně rozšiřuje a vybočuje do svahu na vysokou kamennou opěrnou zeď. Zde se nacházela spodní stanice II.svážnice. Její těleso je na snímku patrné v levém horním rohu jako zešikmená kamenná zídka. Její sklon nám zároveň vypovídá i charakter velkého stoupáni, který na této svážnici dosahoval úctyhodných 700 promile.

Plošina pro dolní stanici II.svážnice. Prudký svažitý terén si zde vynutil stavbu rozsáhlého násypu a stavbu vysoké opěrné zdi z nasucho skládaných kamenů. 

Její velikost a celková zachovalost je i dnes nepřehlédnutelnou dominantou okolního terénu.

Část zdi postihl sesuv, jinak se ale stále těší vcelku dobré kondici.

Samotné těleso II.svážnice je zachováno v celé své délce a v jinak velmi nepřehledném terénu je velmi dobře rozpoznatelná.

Pohled vzhůru od dolní stanice.

.

Svážnice v části kopíruje okolní svažitý terén, jinde je trasovaná po vysokých kamenných zídkách.

.

.

.

.

Pohled na těleso svážnice od její horní stanice.

Vrcholovou plošinu horní stanice dnes pokrývá mladý porost a okupuje borůvčí. Stanice brzdových bubnů se nacházela vlevo ve svahu.

Spojovací trať ke III.svážnici se ke stanici přimykala z její pravé části. Těleso je v první části velmi dobře patrné. Nejprve prochází krátkým zářezem a pak vyrovnaně pokračuje svažitým terénem Černé stráně.

.

.

Čím více se vzdalujeme od II.svážnice tím více je terén nepřehledný a s obtížemi průchozí. Kombinace mladého porostu, vývratů a sesuvů  mi znemožnil lokalizovat polohu dolní stanice III.svážnice i svážnici samotnou.

To samé platí i o jednotlivých přísunových etážích na úbočí Černé stráně. Objevují se jen ve fragmentech a jejich hledání by vyžadovalo větší časové úsilí. 

I přes neblahé přírodní vlivy je v terénu zachováno vzhledem ke krátké existenci této dočasné lesní železnice vcelku dosti pozůstatků a za návštěvu jistě stojí. K jejich objevování je však díky okolnímu terénu nutné počítat s větším fyzickým úsilím a rozhodně to není relaxační odpočinková procházka.  

Text a foto Michal Boček (květen 2025)

Použitá literatura: Lesní dráhy v Jeseníkách (Zdeněk Melík)